„Sociologické výzkumy totiž naznačují, že prosperita církví do značné míry závisí na míře jejich ortodoxie a úpadek liberálních církví s masovým členstvím souvisí právě se snahou o modernizaci učení, díky němuž církevní učení ztrácí svoji nadčasovou platnost."

Příčinou vymírání církve je tedy liberální teologie a snaha přizpůsobovat se světu.

Vědecká pracovnice Sociologického ústavu PhDr. Dana Hamplová, Ph.D. napsala v článku „Česká církev ve světle sociologických výzkumů" tato slova: „Lze očekávat, že velké lidové církve, mezi které se zahrnuje církev římskokatolická, Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická, zažijí další pokles členské základny, i když v případě římských katolíků lze očekávat pokles nižší než ve zbylých dvou církvích. Tento odhad vychází ze dvou skutečností: věkové struktury členské základny (členové těchto církví jsou spíše vyššího věku) a liberální orientace CČSH a ČCE. Sociologické výzkumy totiž naznačují, že prosperita církví do značné míry závisí na míře jejich ortodoxie a úpadek liberálních církví s masovým členstvím souvisí právě se snahou o modernizaci učení, díky němuž církevní učení ztrácí svoji nadčasovou platnost." Článek byl zveřejněn v časopise Český bratr 3/2013.

Každý, kdo miluje Krista a upřímně ho následuje, touží po tom, aby Kristova církev na zemi rostla a s každým dnem se hlásili ke Kristu noví učedníci. Našim vzorem je apoštol Pavel. Své úsilí splnit svěřený úkol vyjádřil slovy: „Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal… Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé." 1. Kor. 9:19–22. Proto s velikou obětavostí zvěstoval Kristovo evangelium všude, kam přišel, a volal lidi k rozhodnutí pro následování Pána Ježíše. Z těch, kteří se rozhodli, vytvářel pak křesťanské sbory. Nepřítel církve — satan, který chtěl Kristovu církev ničit, posílal do těchto sborů lidi, kteří přinášeli falešné učení. To se stalo i v Korintu.

Proto Pavel korintským křesťanům napsal: „Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu. Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu. Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!

Jsou to falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly Kristovy. A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti." 2. Kor. 11:2–4, 13–14. A křesťanům v Římě důrazně připomínal: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé." Řím.12,2.

Při pohledu do minulosti vidíme, že satan se snažil odvádět křesťany od Ježíše a jeho evangelia v každé době. Je nám líto, že se mnozí křesťané dali svést.

Co máme dělat, abychom zůstali živou a rostoucí Kristovou církví v současném světě plném pokušení? Pán Ježíš je nám křesťanům skvělým příkladem. Satan na něj zaútočil ihned na počátku jeho veřejné činnosti. Všechny tři útoky byly velice provokační a byly zaměřeny na to, aby Pán Ježíš nerespektoval Boží slovo. Proto byla obrana proti pokušiteli postavena na citování psaného Božího slova. Na všechna pokušení odpověděl slovy „Je psáno", a pak citoval Boží slovo. Psané Boží slovo má velikou autoritu a satan musí autoritu Božího slova respektovat. Když křesťan odpovídá na satanské pokušení Božím slovem, pokušení ztrácí svou moc. To je cesta k vítězství nad pokušitelem v celých dějinách.

Přestane-li křesťan respektovat autoritu Božího slova, pak veškeré zlo má otevřené dveře do jeho života. Satan začne ničit jeho osobní vztah s Bohem, pak jeho osobní duchovní život, potom jeho vztahy v rodině, na pracovišti a vede člověka na scestí i do vnitřního zoufalství a beznaděje.

Kde vidíme dnes satanovy útoky proti Božímu slovu? Především na teologických fakultách. Když profesor teologie má odvahu napsat, že za svoji povinnost považuje, když přijdou studenti do prvního ročníku, přesvědčit je, že to, co dosud věřili — že Bible je Boží slovo — že to není pravda, pak je jasné, že takový profesor teologie je satanovým nástrojem. Žel, takových profesorů je dnes v Evropě mnoho. Když hledíme na vymírající evropské církve, tak s velikým zármutkem konstatujeme, že se satanovi jeho ničitelské dílo opravdu daří.

V Kostnických jiskrách z 13.února 2013 je článek „Církev je v krizi". Čteme v něm slova: „Nejhlubším důvodem krize církve je krize kázání, které se nesetkává s důvěrou, protože nechává za sebou cítit instituci místo bratrského společenství a přítomnosti Krista samého."

V časopise Protestant č. 2/2013 v článku „Nadhled pumlanovy feny" autor píše: „Ve svém životě jsem měl doposud tři období. První filosofie a mystika. Zajímalo mě, k čemu je život, odkud jsme přišli a kam směřujeme. Toto období skončilo asi v pětadvaceti, kdy jsem zjistil, že spíš než filosofie mi na tyto otázky odpoví teologie. Druhá etapa: hltal jsem teologii. Avšak poslední dva roky zjišťuji, že už mi teologie nic nedává, že vše jsem někde četl nebo slyšel (díky vynikajícím teologům ve svém okolí stačí slyšet). A tak čtu krásnou literaturu. Krásná literatura dává člověku nadhled — dokonce i po prezidentově volbě."

Tyto články signalizují velmi jasně, že příčinou krize církve je liberální teologie, která se přizpůsobuje světu. Historicko-kritická teologie studentům opravdu nic nedává, protože je nevede k osobnímu přijetí Ježíše Krista jako Spasitele a Pána, ani k jeho následování. Mat. 16:24–25. Mar.10,20–22. Dává jim snad jen jedno: pýchu, že mají univerzitní vzdělání.

Prof.Dr.Eta Linnemannová, která vyučovala rovněž liberální teologii, ve své knížce „Originál nebo padělek", kterou napsala po svém pokání a návratu k víře v Boží slovo, v druhé kapitole konstatuje: „Rozum je nadřazován Písmu svatému. Rozum rozhoduje, co je v Písmu pravda a skutečnost, co je jisté, pravděpodobné, málo pravděpodobné nebo se vůbec nestalo. Rozum rozhoduje, zda se máme dívat na Boha jako na jednající a hovořící subjekt, nebo máme-li co do činění jen s lidskými představami a pojmy Boha. Základem způsobu práce historicko-kritické metody je řada předsudků, které samy nejsou výsledkem vědeckého zkoumání, ale dogmaty, články víry, jejichž podkladem je absolutizace lidského rozumu jako kontrolního orgánu." Proto se rozhodla historicko-kritickou teologii odmítnout a důvěřovat cele Božímu slovu. Vyjádřila to těmito slovy: „Moje NE historicko-kritické teologii vychází z mého ANO našemu obdivuhodnému Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu a slavnému vykoupení, které i za mne dovršil na Golgotě." Ve své knížce rovněž vyznává: „Náhle mi bylo jasné, že jsem byla pro své studenty slepým vůdcem a činila jsem za to pokání." „Jasně jsem ve svém srdci poznala, a to nikoli prostřednictvím lidských řečí, nýbrž svědectvím Ducha Svatého, že můj zvrácený život byl hříchem, a jsem ráda a vděčná, že mi tato vina byla odpuštěna, protože Ježíš ji vynesl na kříž. Proto říkám NE historicko-kritické teologii… Nezvratně považuji za odpad vše, co jsem učila a napsala předtím, než jsem Ježíši odevzdala svůj život." Kéž by takovou milost dal Pán Bůh všem učitelům na našich teologických fakultách.

Když sledujeme jak hrozný negativní vliv má liberální historicko-kritická teologie na evropské křesťanské církve, pak musíme s velikým zármutkem konstatovat, že tito profesoři teologie jsou skutečnými hrobaři církve. Vůbec se už nedivíme, že křesťanství v Evropě vymírá, když má církev tak vzdělané hrobaře. Velmi smutné konstatování.

Kdo nebere vážně slova Pána Ježíše „Posvěť je pravdou, tvoje slovo je pravda," ani slova Kristova apoštola Pavla „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha… ", ten by udělal lépe, kdyby odešel z teologické fakulty i z církevní služby. Jan 17,17; 2. Tim. 3:16.

Kéž by zjištění PhDr. Dany Hamplové, Ph.D. přivedlo učitele teologie i všechny kazatele k rozhodnutí odmítnout liberální historicko-kritickou teologii, podřídit svůj život autoritě Božího slova, a následovat Pána Ježíše Krista s dětinskou důvěrou, a pak zvěstovat jeho slovo s apoštolskou horlivostí a věrností.

Mgr.St.Kaczmarczyk

Věnuje jí mimořádnou pozornost. Jelikož v této církvi budou lidé ze všech národů a ras, musí se dostat Kristovo evangelium ke všem národům.

K tomuto úkolu si Duch svatý povolává lidi se zvláštním obdarováním k překládání evangelia do dalších jazyků a k jeho zvěstování těm, kteří ho dosud neslyšeli nebo slyšeli a nepochopili.

1. Dar a povolání evangelisty je normální součástí života biblického sboru.

Biblický model sboru vidíme jasně ve Skutcích apoštolů a v epištolách. Sk. 13:1–3, 20, 17–28. Řím. 12,6–8. 1. Kor. 12:4–11, 27–30, 14, 26–32. Efez.4,7–16. Tento biblický model sboru je velmi důležitý a měli bychom mu věnovat mimořádnou pozornost. Sbor může totiž normálně zdravě žít a pracovat jen tehdy, je-li založen na tomto biblickém modelu.

Povolání některých křesťanů za zvěstovatele evangelia, tedy za evangelisty, je jmenováno v dopise Efezským 4:11. Apoštol připomíná, že je to jeden z pěti darů Ducha svatého, které zde jmenuje. Duch svatý dává své církvi apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele. Všechny tyto dary jsou potřebné a nutné pro normální život sboru, tedy pro budování těla Kristovy církve.

Apoštolové kladli základy církve (jsou neopakovatelní), proroci zvěstovali a zvěstují Boží vůli do konkrétní situace, evangelisté oslovují lidi, kteří dosud žili bez Krista, pastýři pečují o bezpečí, duchovní pokrm a potřeby věřících, učitelé vyučují členy sboru duchovním pravdám a praktickému následování Ježíše Krista. Podle biblického modelu mají sloužit v církevním sboru všichni, kteří mají k nějaké službě obdarování. Tento biblický model musí být jasně viditelný i při službách Božích, tedy při shromáždění celého sboru.

Biblický model sboru měl být v dějinách církve stále vzorem k následování. Žel, byl mnohokrát úplně zapomenut. Reformace sice zdůraznila učení o všeobecném kněžství, ale žel, jen v teoretické rovině. I v evangelických církvích se vytvořil model sboru, který měl velmi daleko k biblickému modelu. V evangelických sborech se vytvořil „systém jednoho muže“ ve službě. V praxi to vypadalo tak, že farář, pastor, kazatel měl mít všechny dary Ducha a byl tedy vůdcem, učitelem, pastýřem, evangelistou i prorokem. Členové sboru byli celý život jen pasivními posluchači. Velmi snadno si zvykli na pasivní nicnedělání. Řekněme otevřeně: I pro faráře to bylo někdy jednodušší dělat všechno sám, než se systematicky věnovat výchově a odborné přípravě spolupracovníků. Odklon od biblického modelu měl a stále má velmi negativní důsledky. Chceme-li, aby ve sborech sloužili evangelisté, pak se tyto sbory musejí vrátit k biblickému modelu života a služby.

2. Evangelizační dar musí být rozvíjen a zdokonalován v praktické službě sboru,

stejně jako všechny ostatní dary. S evangelizačním darem, ale i s ostatními dary Ducha svatého, je to podobné jako s hudebním talentem. Hudební odborníci říkají, že i v nejlepších hudebních výkonech špičkových umělců je 10 % talentu a 90 % píle a usilovného cvičení. Duch svatý nám dává dary, ale zároveň chce, abychom je rozvíjeli maximálním úsilím, cvičením a užíváním v praktické službě. Bez svědomitého cvičení a praktického využívání i nejlepší dary zakrní. 1. Tim. 4:7–8. 1. Tim. 4:14. 2. Tim. 3:16.

3. Evangelista je člověk, který má dar oslovit lidi dosud žijící bez Krista.

Je to Boží člověk, který si uvědomuje, že lidé, kteří ještě nepřijali Krista za svého Spasitele, kráčejí širokou cestou do záhuby. Má k těmto nezachráněným lidem velikou lásku, cítí velikou bolest nad tím, že jdou do záhuby a přimlouvá se za ně před Bohem, aby jim Bůh dal milost k pokání a novému zrození z Ducha. Evangelista je člověk, který touží být nástrojem v Božích rukou k záchraně těchto lidí.

Obrazně řečeno má evangelista poslání „porodníka“ nebo „porodního asistenta“, který je spolupracovníkem Ducha svatého při duchovním zrození nových Boží dětí. Je to práce nesmírně náročná, zodpovědná, ale zároveň velmi krásná. Evangelista má však také velikou zodpovědnost. Jestli něco při duchovním porodu zfušuje, může to mít dlouhodobé negativní následky.

4. Evangelizační zvěst.

Evangelista věří, že evangelium Ježíše Krista je mocí Boží k záchraně hříšníka. Evangelista aktualizuje zvěst evangelia pro dnešní dobu, aby byla srozumitelná současnému modernímu člověku. Proto užívá přirovnání, příklady a podobenství ze současného života. Evangelista musí nejprve zjistit, co daný člověk o Pánu Bohu a Pánu Ježíši ví, na to naváže a pak vede svého posluchače dál. Při veřejném shromáždění musí vědět, zda bude mluvit k ateistům, pohanům nebo formálním křesťanům.

Evangelizační zvěst má obsahovat tyto základní pravdy:

---Pán Bůh tě opravdu miluje a připravuje ti nádhernou budoucnost ve svém království,

---do Božího království však nemůže vejít nikdo nečistý, poskvrněný hříchem
---zdědili jsme přirozenost, pro kterou je zcela přirozené hřešit v myšlení, slovech i činech
---odstranit špínu našich hříchů a změnit naši přirozenost dovede jen Pán Ježíš Kristus
---jen upřímné pokání a cele podřízení se Kristu je cesta k očištění a proměně.

Výsledek zvěstování evangelia má být takový, aby člověk pochopil, že je ztraceným hříšníkem a potřebuje Ježíše Krista jako zachránce. Může se jednat o zvěstování jednotlivci, malé skupině nebo velkému shromáždění.

5. Výzva k rozhodnutí

je potřebná a nutná. Evangelium není totiž jen pouhá informace. Evangelium je naléhavá zpráva o nabídce záchrany člověku, kterému hrozí obrovské nebezpečí zahynutí. Evangelista není jen pasivní informátor, evangelista je záchranář, který je poslán svým Pánem zachraňovat. Je nesmírně důležité, aby člověk slyšící evangelium pochopil, že se skutečně jedná o jeho záchranu. Zároveň musí evangelista svému posluchači sdělit, že každý člověk má svobodnou možnost se rozhodnout: opustit širokou cestu do zatracení a vstoupit na úzkou cestu, která vede k věčnému životu. Příležitost k rozhodnutí je právě nyní. Zvěstujeme-li evangelium jednotlivci, zeptáme se přímo, zda má nyní touhu rozhodnout se pro život s Ježíšem. Pokud ano, následuje rozhovor o tom, jak začít život s Ježíšem. Je-li větší nebo velké shromáždění, musí evangelista zvolit jasný a srozumitelný způsob, jak mohou posluchači své rozhodnutí pro život s Kristem veřejně vyjádřit (povstáním, zvednutím ruky, příchodem na určené místo a podobně.) Výzva k rozhodnutí je nutná! Pán Ježíš také vyzýval své učedníky k rozhodnutí. Levímu řekl: „Pojď za mnou!“ Všem, kteří ho poslouchali, řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne!“ Luk. 9:23. Po projevené ochotě k rozhodnutí, musí následovat osobní důvěrný rozhovor s evangelistou nebo duchovním poradcem.

6. Jak vést osobní rozhovor

s člověkem, který se rozhoduje pro život s Kristem. Především je třeba vyjádřit radost nad tím, že se daný člověk rozhoduje pro život s Kristem. Je to jistě nejlepší a nejmoudřejší rozhodnutí. Pak vést rozhovor dál položením otázky: Co tě přivedlo k rozhodnutí? Na tuto otázku mohou být různé odpovědi :(— inspiroval mě přítel, manželka, životní těžkosti, — mám problémy a nevím si rady, — Pána jsem již kdysi přijal, ale mám pochybnosti, — chci začít nový život s Kristem, ale nevím jak to udělat.)

Další rozhovor s člověkem, který chce začít život s Kristem. Je dobré pokračovat třeba podle těchto bodů: a, Víš, že tě má Pán Bůh rád? 1.Jana 4,10. b,Už jsi měl výčitky svědomí? Hřích? c, Co praví Pán o hříchu v člověku? Mar. 7,20. Řím. 3,10. Gal 5:19. d, Jaké důsledky má hřích? Izaj.59,2. Řím.6,23. e, Kdo může člověka osvobodit od hříchu? 1. Tim. 1:15. Izaj.53,6. Sk. 4:11–12. f, Jsi ochoten opustit cestu svévolného života? Izaj.55,7. g, Jsi ochoten vyznat své hříchy Pánu? 1.Jana 1,9. h, Jsi ochoten vpustit Pána Ježíše na trůn svého srdce? Zjev. 3,20. ŘEKNI TO VŠE NYNÍ PÁNU V MODLITBĚ.

Je potřebné, aby posluchač uviděl při tomto rozhovoru svůj život ve světle Božího slova, aby poznal své svévolné jednání i prosazování vlastní vůle a ignorování Boží vůle ve svém životě. Podle konkrétních textů Písma (které evangelizační pracovník vyhledá a posluchač si je osobně hlasitě přečte) je ho třeba vést k poznání, proč je potřebné vyznání hříchů, prosba o odpuštění a přijetí Ježíše Krista jako osobního Spasitele a Pána života. Je-li posluchači zcela jasné, v jaké je duchovní situaci a co má podle Písma udělat, je dobré se ještě jednou zeptat, zda se pro život s Kristem dobrovolně rozhoduje. Je-li odpověď kladná a jsou-li k tomu vhodné podmínky, je velmi dobré, když si oba nyní kleknou a mluví s Bohem. Duchovní poradce se má modlit první a uvést svého posluchače v modlitbě před Pána. Pak řekne posluchač Pánu své vyznání hříchů, svoji prosbu, aby mu Pán odpustil a vstoupil nyní do jeho života. Je potřebné, aby tato modlitba byla hlasitá. Můžeme se ho ještě před modlitbou zeptat, zda ví, jak to má Pánu říci. Neví-li, můžeme mu poradit. Je-li vzrušen a neví jak formulovat věty rozhovoru s Bohem, můžeme mu předříkávat věty, které po nás opakuje. Po jeho modlitbě následuje ještě modlitba duchovního poradce jako poděkování, že Pán tohoto hříšníka vyslyšel.

7. Jaké rady dát člověku na cestu nového života.

Po modlitbě je třeba se vrátit k biblickým textům, které mluví o odpuštění a přijetí Pána Ježíše. Na př. 1.Jana 1,9 a Ev.Jana 1,12. a také připomenout jaké důsledky má vyznání hříchu Pánu a jaké důsledky má přijetí Ježíše do svého života.

Člověk, který přijal Krista, má v Kristu nové postavení: 1. Je Božím dítětem — Jan 1,12., 2, Je účasten Boží přirozenosti — 2. Petra 1:4., 3, Je údem těla Kristova -Církve— skrze křest Duchem svatým — 1. Kor. 12:13, 4, Je chrámem Ducha svatého — 1. Kor. 6:19., 5, Je dědicem Božího království — Řím. 8,17. 6, Je vlastníkem věčného života — 1. Jana 5,12.

Pro Boží dítě platí nové životní zásady:— Studuj denně Bibli! --Modli se k Pánu! Řekni mu všechno: radosti, strasti i problémy. –Zapoj se do sborového života! --Řekni o Pánu Ježíši jiným!— Připrav se na protivenství a posměch kvůli Kristu. –Zhřešíš-li, vyznej to Pánu a pros o odpuštění! --Spoléhej ve všem na Pána! On ti slibuje: Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu! Žid. 13:5b.

Realizování těchto zásad je podmínkou duchovního růstu. Rozhodnutí pro Krista je začátek života s Kristem. Po tomto začátku musí následovat zdravý růst v duchovní osobnost podle Kristova obrazu.

Je rovněž velmi dobré a vhodné, aby evangelista nebo duchovní poradce, který vede rozhovor, věnoval „rozhodnutému bratru,( sestře)“ vhodnou knížku, na jejiž první stránku by si rozhodnutý napsal vlastní rukou zápis o svém rozhodnutí. (Třeba tohoto znění: Dne… v… jsem svěřil svůj život do rukou Pána Ježíše. Podpis.) Poradce může připsat své přání.

8. Následná péče o nově narozeného.

Nově rozhodnutý přechází do péče pastýřů a učitelů ve sborovém společenství. Tak jako tělesným narozením dítěte začíná dlouhé období péče a výchovy pro rodiče, tak je tomu i ve sboru s těmi, kteří se narodili z Ducha. Dítě má být očekáváno a má se narodit do připraveného rodinného prostředí. Tak tomu má být i ve sboru. Péče o duchovně zrozeného křesťana je pro pastýře a učitele ve sboru velmi důležitým úkolem, který nesmí být zanedbáván. Je dobré, když se mu někdo osobně věnuje a on může růst a zrát v menším důvěrném kroužku, kde má příležitost otevřeně předkládat své problémy. Duchovní vedení, výchova a vzdělávání je dlouhodobým úkolem a vyžaduje mnoho trpělivosti a vytrvalosti.

9. Příprava evangelizačního shromáždění ve sboru.

Máme-li ve sboru lidi, kteří o Kristu mnoho slyšeli, ale dosud žijí bez Krista, pak je jistě potřebná evangelizace. Evangelizační shromáždění však musí být velmi důkladně připravováno. Nejdůležitější je modlitební příprava ve skupinkách modlitebníků, které se budou modlit za konkrétní lidi, kterým přejeme nový život s Kristem. Je třeba se modlit za evangelistu a za požehnání pro duchovní poradce, kteří povedou po shromáždění duchovní rozhovory s těmi, kteří se rozhodnou. Duchovními poradci mohou být křesťané, kteří již nějakou dobu s Kristem žijí. Je důležité, aby před evangelizací znovu prošli potřebnou přípravou jak mají vést osobní rozhovory. Je třeba rovněž připravit vhodné knihy pro ty, kteří se rozhodnou. K nejdůležitějším úkolům patří zajištění a příprava osobních pastýřů a učitelů, kteří budou po evangelizaci dlouhodobě pečovat o ty, kteří se pro Krista rozhodnou.

10. Všichni, kteří vedou sbory, mají mít před očima dvojí cíl,

který nám stanovil sám Pán Církve — Ježíš Kristus. Prvním cílem je svatost Církve, to znamená přivedení všech, kdo jsou v církvi, ke svatému životu s Kristem: „Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem. Tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.“ Druhým cílem je zanesení evangelia všem národům světa. V obou směrech jsme mnoho zanedbali a máme veliké dluhy. Kéž nám Pán milostivě odpustí všechna zanedbání a zmocní nás svým Duchem k radostnému plnění jeho programu.

Na závěr apoštolovo slovo: „A tak, moji milovaní bratři (sestry) buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně, vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“

Konferencia EVS 2001, Stanislav Kaczmarczyk